close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Psal se rok 1954

31. května 2012 v 17:58 | Vladimír Znamenák
1954
První dny měsíce března.
Venku svítilo sluníčko, ale pořád ještě platilo lidové - "Březen, za kamna vlezem!".
A v takový všední den se zcela nečekaně objevil doma otec. A při tom měl být v práci. Jako příslušník VB v hodnosti nadporučíka, ověšeného řadou významných vyznamenání za boj s fašisty, stále dojížděl do S. na Slovensku, kde byl zaměstnán na okresním velitelství.
"Jendo, co tu děláš? Kde máš uniformu a proč jsi v civilu?" Divila se stařenka.
Myslím, že otec byl docela rád, že doma byla právě jen ona. Vždyť oni dva byli odjakživa takoví tiší společníci. Řekl bych, že jeden druhého ve všech jeho počínáních podporoval, ať to byly včeličky, naše nové hospodaření či vyšívání a tak podobně.
"Mamička, som bez práce. Prepustili ma."
Když se stařenka z prvního překvapení vzpamatovala, uvědomila si, že to pro otce asi bylo moc zlé, že to těžce nese, že má docela strach povědět to matce, udělala to nejrozumnější, co mohla:
"Podívej, ty jsi schopný, pracovitý chlap, ty si určitě brzo práci najdeš a možná budeš spokojenější, než sloužit těm darebákům. A Mařeně to povím sama, aby nedělala cirkus."
Když viděla, jak je z toho všeho utahaný, zcela skleslý, ještě dodala:
"Teď si běž odpočinout, však to nějak dopadne."
A dopadlo.
Matčiným výčitkám se otec sice neubránil, ale do týdne měl nové zaměstnání.
Jenže ani ona, stařenka, ani nikdo jiný netušil, co bude následovat.

Nový, komunistický režim bedlivě sledoval své odpůrce a dokázal se překvapivě připomenout. Do týdne, do čtrnácti dnů přišly novému otcovu zaměstnavateli písemné materiály, které se budou zanedlouho nazývat posudkem, a otec byl zase bez práce. Už ani nevím jaký důvod k jeho propuštění zaměstnavatel uvedl. Nakonec, proč si to pamatovat , když ho později propouštěli dokonce bez udání jakýchkoliv důvodů.
Když se to během března a dubna ještě dvakrát zopakovalo, propadl zoufalství.
Vždyť asi s týdenním přerušením, kdy opět měl oficiální zaměstnání, byl bez práce celý následující rok.
Nebyly peníze a rovnou mohu napsat, že jsme živořili. Jen naše hospodářství přece jen poskytovalo nejnutnější potraviny a občas se prodalo nějaké ovoce a podobně, takže přece jen nějaká koruna byla. A z toho mála mi otec koupil ve skladu oděvů firmy Oděvy Prostějov, za pouhých 130 korun vyřazený, neprodejný černý oblek. Známý krejčí ho šikovně upravil, a tak na fotografii pořízené na maturitní tablo, mi docela slušel.

Když se někdo dostane do srabu, je na kolenou, troufají si na něj i ti, kteří mu dříve nesahali ani po kotníky. A tak ruce k dílu přiložili i domácí komunisti - funkcionáři místního národního výboru a stranické organizace v obci. Z jejich popudu jsem jednoho dubnového dne byl neočekávaně volán do ředitelny gymnázia v B. Sotva jsem zavřel dveře, soudružka ředitelka mně stroze sdělila:
"Máte telefon." a podala mi sluchátko.
"Tady K., tajemník. Poslouchej, stranická organizace v obci rozhodla, že půjdeš v čele prvomájového průvodu a poneseš rudý prapor. Rozuměl jsi?"
"Rozuměl, ale já půjdu jako každý rok v prvomájovém průvodu s klukama z naší třídy."
"Nepůjdeš! Přece ti jasně říkám, že poneseš rudý prapor a půjdeš s námi."
"No, to nepůjdu!"
Nevím, dnes už těžko posoudím, kde se ve mně vzala taková odvaha, že jsem si dovolil vzdorovat. Myslím, že to bylo z mladické nerozvážnosti a pak jsem zřejmě velmi dobře a rychle pochopil, že já mám být prostředkem dalšího otcova ponížení. A tak jakási hrdost, jakési furiantství, možná solidarita s otcem mě k takovému činu vyprovokovaly.
"Řekl jsem, že půjdeš a už s tebou nehodlám diskutovat"
"Nemusíte, jen vy berte na vědomí, že já půjdu jako každý rok se spolužáky."
Na druhé straně se ozvalo nesrozumitelné nadávání a vyhrožování, které končilo:
"Dej mi k telefonu soudružku ředitelku! Hned!"
Udělal jsem to.
Soudružka ředitelka se chopila sluchátka a já chtěl odejít. Bez jediného slova, pokynem ruky, mě přiměla k tomu, abych v ředitelně zůstal, a tak jsem slyšel celý další rozhovor.

"Ano, soudruhu. Zařídím."

"Dobře soudruhu. Ano, ano."

"Slyšela jsem, soudruhu,. …Beru to na vědomí."

"Ano, ano, soudruhu … Čest práci, soudruhu."
Najednou přede mnou stála vystrašená, téměř zlomená ženská, zdaleka se nepodobající té naší docela suverénní soudružce ředitelce. Když pak bez jediného slova zapadla do svého ředitelského křesla, bylo mně jí docela líto.
"Soudruhu, ty ten prapor musíš nést!"
Pak, když se přece jen trochu oklepala, přešla do zavedeného vykání.
"Proboha, neblázněte. Oni vás zlikvidují."
Pokrčil jsem rameny
"Ano, ano, mohou mě donutit, abych vám nedovolila maturovat. A maturity jsou už za dva týdny, proboha mějte rozum!"
To už doslovně škemrala.
Ten rozum jsem neměl.
Do prvomájového průvodu jsem se zařadil ke spolužákům před gymnáziem.
Když mě tam soudružka ředitelka uviděla, vyrazil jí pot na čele tak viditelně a hojně, že si to čelo dost dlouho utírala malým, ozdobným kapesníčkem.
Ne, neřekla ani slovo. Jen se držela v povzdálí, jako bychom byli postižení morovou nákazou.

A pak to přišlo.
Týden před maturitou.
Do ředitelny byl pozván předseda naší třídní organizace ČSM. A podle sdělení spolužáků bylo mu oznámeno:
"Soudruhu předsedo z rozhodnutí okresního výboru ČSM, a také ředitelství školy (co jiného ji zbývalo), ve vaší třídě nebudou maturovat…"
Padla dvě či tři jména, a to poslední bylo moje.
Náš osud byl zpečetěn.
Vždyť v předcházejícím roce nesmělo maturovat dokonce osm studentů, tedy celá třetina žáků tehdejší oktávy. Široce o tom psal okresní stranický tisk, dost se o tom po celém okrese mluvilo. Přesto většina obyčejných lidí, obeznámených s tímto případem, s rozhodnutím papalášů nesouhlasila, ne nahlas a ne veřejně, ale jakési silné povědomí nesouhlasu se šířilo okresem. Nikdo neuvěřil, že ti kluci jsou, nebo byli hrozbou pro naše lidově demokratické zřízení
A straničtí aparátčíci to věděli.

Najednou soudružka ředitelka na své oznámení, na svůj příkaz slyšela nečekanou, překvapující odpověď:
"Soudružko ředitelko, v naší třídě budou maturovat všichni, nebo ani jeden!"
Úžas, zděšení, nevím co viděl M. v jejich očích. Možná mu ji bylo líto, nevím, přesto trval na svém:
"Všichni, nebo ani jeden!"
Ta otevřenost či drzost, možná neskutečná odvaha jí vyrazily dech. Rychle pochopila, že chlapec, kterému předala příkaz okresních stranických funkcionářů, je schopen svoji pohrůžku realizovat. Polilo ji horko, proběhl mráz po zádech, zachvátil ji nevýslovný strach, a tak už nemyslela na své studenty, které z počátku snad i bránila, ale na sebe, na důsledky, které jí oznámení toho kluka přinese.

Přineslo.
V dalším roce už nebyla ředitelkou gymnázia a nezůstala ani v B.

Ani já nevím, co ho přimělo zachovat se tak, jak se zachoval můj spolužák, pozdější přítel, budoucí profesor Karlovy univerzity v Praze. Soudruh o jehož ideovém a politickém postoji nebylo pochyb, stejně jako o oddanosti lidově demokratickému zřízení.
Rozhodlo snad to, že byl nevoleným vůdcem Moravčíků, kteří s námi ostatními za léta studia vytvořili sehranou partu, tehdy se začalo říkat vynikající "kolektiv", který nakonec přetrval desetiletí? Nebo složení naší třídy, kde byla většina spolužáků s rodin inteligence, živnostníků, sedláků a řemeslníků, ne zrovna sympatizujících s novým režimem?
Ti nahoře si spočítali, že by to mohlo dopadnout přesně tak, jak to předseda třídního výboru ČSM předpověděl. Při tom tichá podpora všech, zdůrazňuji profesorů a soudné veřejnosti tu také byla a oni to dobře věděli. Z toho je zřejmé, že další negativní odezvu nemohli riskovat, a tak alespoň bojkotovali svou nepřítomností maturitu na našem gymnáziu. My jsme zase k maturitě nepřišli ve svazáckých košilích, jak to bývalo v předcházejících letech zvykem.
Prostě: "Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá!", připomíná lidová moudrost.

16. května 1954 jsem maturoval.

Z připravované knihy "Bosýma nohama"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama