Z připravované knihy s pracovním názvem "Bosýma nohama..."
...Psal se rok 1947.
Najednou už od jara, jako by těch válečných a poválečných útrap nebylo dost, přišlo obrovské sucho a s ním velká neúroda obilovin.
Dobře si pamatuji, jak stařeček hořekoval:
"Dyť ta rež je jen pár centimetrů nad kolenama!"
A opravdu; proti předcházejícímu roku byla o hodně nižší a konečně, tak to bylo i s ostatními plodinami. K tomu se u nás na jižní Moravě, snad právě zásluhou toho sucha, nebývalou měrou rozmnožili sysli.
"Ježíšmarja, ty potvory snad sežerou a poničí i to málo, co se urodilo!"
Opět jsem slyšel stařečka.
Bohužel, byla to pravda.
Takový sysel byl dokonalou pohromou. Viděl jsem vykopávat jeho nory, ve kterých syslí pár dokázal nashromáždit dvacet i třicet kilogramů obilí.
A tak jednoho dne úřady rozhodly:
"Všichni na sysly!"
Oběžníky nechodily, rozhlas neexistoval, tak to oznámení, tento příkaz vybubnoval na každém rohu obecní sluha - bubeník.
Sedláci, bohužel musím říct, že s potěšením naplnili kanóny na močůvku vodou, přiložili k nim ohebné klacky a konve a vydali se splnit příkaz úředů. Každý jel vylévat sysly kolem svých pozemků.
I my jsme jeli.
Bylo to docela snadné, protože syslí nory nebyly hluboké a ani nijak rozlehlé. Stačilo do díry nalít konev vody, maximálně dvě a sysel se již proti proudu dral ven. Klackem dostal přes hlavu a pak se uvázal za zadní nohy nebo za ocas na hůlku, jako zajíci při honu. Tak musel každý prokázat splnění úředního příkazu.
Když se jednotliví sedláci na cestách míjeli, pokřikovali na sebe:
"Tak, kolik jich máš?"
Nebo:
"Darilo sa, Darilo?"
Vzájemně si pak ukazovali své úlovky. A ty úlovky nebyly malé. Třicet, čtyřicet zabitých syslů byl hrubý průměr na jednoho sedláka toho zabijáckého dne.
Myslím, že syslí populace se z toho, a z pozdějšího postřikování plodin herbicidy, nevzpamatovala do dnešního dne.
Ale to byli jen malí hlodavci, kterých mi tenkrát bylo docela líto. Jenže se děly i podstatně horší věci, o kterých jsme dlouho nic nevěděli.
Vzpomínám, jak v kině ve filmovém týdeníku ukazovali nezištnou sovětskou pomoc naší republice. Obyčejnými lopatami se na překladišti v Čierné pri Čope přehazovala pšenice ze sovětských širokorozchodných vagónu do našich. Obilí se při tom proudem valilo na zem, zřejmě z docela banálních propagandistických důvodů.
Přiznávám, že mi dlouho chodil mráz po zádech od okamžiku, kdy jsem se dozvěděl, že to obilí, jímž se tak plýtvalo, sebrali sovětské úřady násilím kolchozníkům na Kubáni, kde pak právě jeho nedostatkem a nedostatkem i dalších potravin, přišlo k obrovskému hladomoru, jemuž podlehly téměř tři miliony lidí.
Ubozí sysli!