Několik fotografií z vernisáže
30. srpna 2015 v 16:06 | Vladimír Znamenák
|
Galerie
Většinu fotografií pořídil Ing. Karel Rakovský.







Výstava: Lednicko - valtický areál očima výtvarníka
28. května 2015 v 10:51 | Vladimír Znamenák
|
Galerie
LEDNICKO - VALTICKÝ AREÁL OČIMA VÝTVARNÍKA
Výstava prezentující mou tvorbu se koná v Turistickém a informačním centru, nám. Svobody 4, Valtice v době od 7.5. do 30.6.2015
Na několika fotografiích Ing. Karla Rakovského se Vám ji pokusím přiblížit.





VII. velikonoční výstava
7. dubna 2015 v 18:42 | Vladimír Znamenák
Mendelova univerzita v Brně uspořádala ve dnech 4. - 6. dubna 2015 v Rybničním zámečku v Lednici
VII. velikonoční výstavu, která byla doplněna obrazy Vladimíra Znamenáka "Lednické rybníky". Foto: Ing. Karel Rakovský





Jako za totality
2. února 2015 v 13:13 | Vladimír Znamenák
Uplynuly nejméně tři měsíce, tedy dost času od chvíle, kdy jsem se pokusil uvést na správnou míru článek zveřejněný v Listech Těrlicka (Těrlicko, obec na Těšínsku) kronikářkou obce Dagmar Gojovou (je tam podepsána) v rubrice "Společenská kronika" s názvem Něco z historie.
Bohužel, moje připomínky, můj článek s nimi nebyl zveřejněn. Činím tak nyní na tomto místě.
Několik slov ke stati "Společenská rubrika" Listů Těrlicka č.6/2014 s článkem nazvaným "Něco z historie".
Se zájmem jsem si tento článek přečetl, hlavně stať Hradiště.
Konstatuji, že uvedená čísla odpovídají statistikám, které můžeme najít např. v publikaci "Nástin dějin Těšínska", vydané v roce 1992, z iniciativy výboru České národní rady pro územní správu a národnosti. Kdo se historií zabývá, najde řadu obdobných článků třeba i na internetu. Potud je vše v pořádku, a to až na větu, cituji: Středně velká polská obec, po roce 1920 se silnou českou menšinou.
Proč se nad touto větou zamýšlím?
Jednak je nepravdivá v té části, kde uvádí, opět cituji: "…po roce 1920 se silnou českou menšinou", protože v této době se k české národnosti hlásilo více občanů, než k polské, /349:339 + 10 Němců/ to za prvé. Za druhé. Pokud tato část textu byla citována z publikace Historický místopis Moravy a Slezska, pak je autorem - autory (Bartoš Josef, Schulz Jinřich, Trapl Miloš) naprosto necitlivě, bez znalostí problematiky, alespoň to tak vypadá, pokud ne úmyslně, napsaná. Jitří národnostní vášně a hlavně nahrává polským a možná i českým šovinistům. Nakonec nemám nic proti tomuto tvrzení za předpokladu, že by bylo už úvodu uvedeno na správnou míru. To se nestalo a autoři, pokud jde o Hradiště, se tu, bohužel, dopustili i dalších chyb.
V tabulce jsou roky 1850 a1869, kde jsou uvedeny jen počty obyvatel, bez udání národnosti. V té době totiž 99% obyvatel, nejen Hradiště, ale i Dolního a Horního Těrlicka komunikovalo buď "po našimu"(to v žádném případě nebylo polsky), nebo moravsky (tedy česky). Důkazů je celá řada, jen je potřeba je najít. Registra obce Hradiště vedená od roku 1652 do roku 1780 jsou psána krásnou češtinou, bez jakýchkoliv polonismů a germanismů. Stížnosti poddaných na vrchnost z Hradiště jsou rovněž psány pěknou češtinou, opět bez jakýchkoliv polonismů a germanismů. Ta, kterou jsem zveřejnil v knize "Hradiště", je z roku 1759, to už v Hradišti existovala škola, dodávám s jazykem vyučovacím moravským (tedy českým). To nezpochybnili ani polští učitelé z Hradiště, jako byli Pavel Kukucz a Aloiz Filipiec.
Co se tedy přihodilo, že z české obce se téměř přes noc stala, "středně velká polská obec"? A stalo se to vůbec?
Příčin je několik. Jednak nová Rakousko-Uherská ústava z roku 1849 a následujících, uznávala na Těšínsku jen německou a polskou národnost. Dále rozvoj průmyslu, většinou v německých rukou, nutně potřeboval velké množství pracovních sil a ty se z větší části rekrutovaly z agrárně zaostalého Polska, z Haliče. Příchozí byli silně nacionálně cítící etnikum, zejména pro neustálé spory s carským Ruskem. A tak kolem roku 1860 začalo, úřady podporováno, obrovské poněmčování a popolšťování, které prováděli většinou kněží a učitelé. Nemusím připomínat, že to byl slezský básník Petr Bezruč, který se proti němu postavil a burcoval národ svými básněmi - např. 70.000, Blendovice, Tošanovice a další.
Případ těrlického faráře Františka Ligozkeho (1814 - 1894), který v Těrlicku nastoupil v roce 1855 po úmrtí faráře Rudla, byl dostatečně publikován, opět je potřeba si jej jen najít. Jím v letech 1862 až 1864 zahájené popolšťování mělo v Hradišti za následek změnu vyučovacího jazyka z českého na polský nejdříve v horní katolické škole - roku 1863, a o něco později i v dolní evangelické škole - článek uvádí rok 1865. V těrlickém kostele a na Kostelci začaly polské obřady a farníci z Těrlicka, Hradiště a Stanislavic byli přinuceni zpívat z polských zpěvníků, přestože se proti tomuto doslovně heroicky bránili.
Z historie víme, že plebiscit se na Těšínsku nekonal, lid o svém osudu nemohl rozhodnout, a je potřeba říci, že tomu zabránila polská strana. A tak, ještě ani pořádně nebylo Těšínsko rozděleno, jen se rozevřely kleště násilného popolšťování a poněmčování, už české obyvatelstvo v Hradišti získalo většinu, takže hovořit o nějaké "středně velké polské obci" vůbec nejde.
Navíc, uvědomíme-li si, co se později, v roce 1938 dělo před a po záboru Těšínska polskou armádou, pak pochopíme, proč se Češi v letech 1860 až 1900 raději ke své národnosti nehlásili.
Prameny: Nástin dějin Těšínska, příloha Stanislaw Zahradník: Národnostní struktura na Zaolží podle výsledků sčítání lidu /1880 - 1991/
Právě uplynulo sedmdesát let
10. listopadu 2014 v 11:24 | Vladimír Znamenák
Osvobození 1944
( z připravované knihy "Bosýma nohama")
Podzim venku zlátl.
Stromy se barvily do ruda.
Celé údolí s Krosnou bylo každé ráno přikryto těžkou, studenou mlhou, která se během dopoledne měnila v rosu. Neposekaná tráva se její vahou dotýkala země. Teprve kolem poledne se objevilo slunce. Takový byl konec listopadu roku 1944.
Jednoho dne k večeru, snad 22. či 23., se z lesní cesty před Krosnou vynořil otec. Byl v uniformě, ozbrojen puškou a pistolí. Radostné vítání brzy ukončil rozhovorem se stařečkem.
"Tati, nevím kolik času mám, ale chtěl bych pro vás zřídit úkryt před frontou. Pak už budu mít práci na stanici. Pomůžete mi?"
"Samozřejmě."
Vše bylo domluveno, a tak ráno v pracovním, se sekerami a pilou odcházeli do lesa. Pochopitelně bylo to něco, co mě moc zajímalo. Večer jsem škemral u stařečka, abych se mohl jít podívat, co to vlastně v tom lese dělali. Druhý den ještě za šera, jsem vyrazil s oběma. Kráčeli jsme cestou mezi kopci Vihorlatu, středem údolí s nepokosenou trávou, proti proudu potoka. Po nějaké době, snad po dvaceti, třiceti minutách, louky zmizely, potok a cesta byly vedle sebe. Cesta pokračovala, jen potok najednou odbočil doleva do hlubokého lesa. Šli jsme podél, abychom po nějakých deseti minutách byli na místě.
Na první pohled bylo patrné, že tu vzniká podivný přístřešek, dnes bych řekl něco jako klenba gotického kostela. Pokácené stromy byly totiž pokládány proti sobě a vytvářely jakési primitivní obydlí, snad jeskyni. Zvenčí byly na ně pokládány větvě s jehličím, které zasypávali až nahoru hlínou z rygolu, do nějž byly vsazovány silnější konce klád.
Zatím, co jsem zkoumal celou podivnou stavbu, ležel na zemi smrk. Po chvíli byly osekány větve a už chlapi káceli další, aby oba kmeny pak postavili proti sobě, a tak prodloužili budoucí přístřeší.
Chytal jsem se větví, abych je natahal k pokrytí té nově vznikající části. Když mi byla zima ohříval jsem se u ohně, který tu hořel celý den a nádherně voněl pryskyřicí.
Tak uplynulo dopoledne. Pak jsme všichni tři usedli na klády u ohně a ohřívali si nějaké jídlo, které nám sebou dala stařenka. "Vidíš, tady se schováte, až bude kolem přecházet fronta," poučoval mě otec. "Možná všechno půjde rychle, a vy tu nebudete dlouho. No a potom se vrátíte." "Jendo, Jendo, jen aby to tak dopadlo," pokyvoval hlavou stařeček a bafal ze své fajfky. Po jídle si plivnul do dlaní, popadl sekeru a už zase pracoval dál.
Večer byla celá chatrč téměř hotová. "Tak, zítra to obházíme hlínou, z kamenů postavíme ohniště a celou chatrč vevnitř pokryjeme chvojím." Už si zase oba plánovali práci na další den. Pak uhasili oheň vodou z potoka, pod chvojí schovali nářadí a šli jsme domů.
Když jsme dorazili na Krosnou venku byla už tma. Unavení jsme sedli ke stolu, abychom se najedli. Já ani dobře nevím, kdy jsem šel do postele, protože jsem usínal už u stolu.
Ráno jsem se vzbudil, bohužel, moc pozdě, protože oba už byli dávno v lese. Jít za nimi mně nebylo dovoleno, tak jsem se mrzutě potuloval kolem hájenky.
Ten den se otec domů už nevrátil. Stařeček mně od něj jenom vyřídil pozdravení a jen tak na půl úst dodal: "To víš, povinnost je povinnost. Už je zase ve službě."
Za kopcem byla na druhý den od rána zřetelně slyšet střelba. K večeru se navíc ozvala mohutná detonace, pak ještě další a další. Oblohu prosvětlovala podivná záře.
"Byl to právě ten čas, pro který máme připraveno to primitivní obydlí? Byla to ta doba, kdy je potřeba chránit holé životy?" Vrtalo mi hlavou.
To nikdo nevěděl.
Bylo nutné to zjistit.
A tak za tmy s dědou jsme stoupali na kopec, který nás dělil od vesnice. Kráčeli jsme hustým lesem listopadovou sychravou nocí. Každou chvíli jsme se zvedali ze země. Opadané listí bylo jako namydlená klouzačka. Byli jsme promočení a špinaví od mazlavého bláta. Však po dvou hodinách jsme byli na vrcholu, aby se před námi otevřela scéna úděsného divadla. Tam dole hořelo nádraží a všechny přilehlé budovy včetně vlaku i s částí vesnice. Zář ohně s vysoko šlehajícími plameny ozařovala široké okolí. V jeho záři byly dalekohledem zřetelně vidět trosky mostu přes Laborec. Černý, smradlavý kouř se valil oblohou. "To všechno zničili fašisté. Utíkají, utíkají před ruskou armádou. Snad už brzy bude po válce." Dědův povzdech byl najednou přehlušen hukotem motorů těžkých vozidel, který doléhal až k nám. "Tam, podívej, vidíš, tam jedou tanky."
Opravdu byla zřetelně vidět kolona tanků osvětlená plameny ohně hořících budov, která se zastavila u Němci vyhozeného mostu. Po chvíli jeden či dva sjely z cesty a po břehu zkoušely přebrodit řeku. A zdařilo se jim to. Po nich i ostatním, aby pokračovaly cestou na jih, směrem na Hankovce, Humenné.
Při pohledu na ně nám nevadil chlad a zima, nevadilo nám, že jsme promočení a zablácení. Stařeček najednou poklekl, aby mě objal, přitiskl na svou pevnou hruď, na svá široká ramena. Ne, nepadla ani jediná slzička. Dostavilo se jakési podivné uspokojení, tichá euforie. Snad proto, že se nenaplnily černé, frontové scénáře, snad proto, že nebylo potřeba našeho provizorního úkrytu v lese.
"Pojď, jdeme domů, čekají nás tam."
Víc nic, jen se zvedl, popadl mě za ruku a už jsme nečekali, co bude dál. Rychle jsme se vrátili stejnou cestou domů na Krosnou. Dolů to šlo rychleji než nahoru. Tam, v naší společné kuchyni, nás všichni se strachem a obavami netrpělivě čekali.
Přibližně hodinu po půlnoci 26. listopadu jsme oznamovali všem radostnou zprávu.
"Jsme osvobozeni."
Celá hájenka byla na nohou. Radost neznala mezí. Lidé se objímali, plakali, smáli se, někteří dokonce i tančili. Řada rodin se okamžitě připravovala k návratu do svých domovů.
V této době začal otec úřadovat.
Na příkaz velitele partyzánské brigády Čapájev Ludevíta Kukoreliho, který v této době už byl zavražděn, uspořádal s dalšími dvěma pomocníky v Koškovcích a přilehlých obcích mobilizaci do Československé armády.
Úspěšně.
Spousta chlapců i zralých mužů se téměř demonstrativně přihlásila do Svobodovy armády. To však způsobilo, že byl poctěn nečekanou návštěvou důstojníků sovětské, nechvalně známé NKVD a vyslýchán:
"Kdo vás pověřil uspořádáním mobilizace? Dostal jste k tomu nějaký příkaz? Máte to něčím podložené? Je to zákonná akce, nebo jste si to jen sám vymyslel?"
Den a noc. Pořád dokola.
S obavami o jeho osud si pro něj druhý den ráno přijeli přátelé: "Janko, musíš okamžitě zmizet. Nejrozumnější bude, když odjedeš s námi do armády. Nebo chceš skončit na Sibiři?"
Odjel. Bez rozloučení s rodinou. Příslušníci NKVD přijeli zbytečně a rozhořčeně to kvitovali. "Holt, pacholci, kdo myslíte, že na vás bude čekat, aby se nechal odvléct," s potěšením konstatoval stařeček.
O příčinách výslechu mohu dnes jen spekulovat. Jisté je jen to, že se Sovětům na tomto území moc nelíbil nábor mladých mužů do naší armády.
Proč asi? Po válce nám Sovětský svaz sebral Podkarpatskou Rus. A tak jsem roky přemýšlel, zda Stalin nechtěl víc, například i území s převahou obývané Rusíny. Vytušili toto Rusíni, když tak demonstrativně nastupovali do Československé armády? Vytušil to Kukoreli? Byl to jeho geniální tah, na který doplatil životem? Nevím.
Zatím na Krosné, ještě než stačili všichni odejít, přišla smrt. Poprvé jsem viděl následky válečného běsnění.
Poprvé a ne naposledy.
Na zádech k nám přinesl mladý, asi třicetiletý mlynář, svého otce, kterému při návratu domů utrhla nášlapová mina nohy těsně pod kolenem. Z na cáry roztrhaných kalhot trčely dva stejně roztřepené pahýly nohou, z nich stále ještě tekla krev, i když byly napůl roztrženou košilí ovázané. Všichni odvraceli pohledy od zkrvavených mužů, jen stařenka stačila rázně požádat stařečka: "Matěju, přines drát a kleště!"
Pak se obrátila na maminku: "Vyžehly prostěradlo a rychle sem s ním!"
Než jsem stačil pochopit na co byl ten drát, viděl jsem, jak jím za pomocí stařečka zaškrcuje pahýly nohou, v bezvědomí na stole ležícího muže. Zatím se vzpamatovaly další ženy a už pomáhaly také. Omývaly zkrvavené rány i tělo zraněného, obvazovaly je a také pomáhaly mladému vzpamatovat se z utrpěného šoku.
Před hájenku byl přistaven vůz s koňmi, aby se zraněnému dostalo co nejdříve lékařské pomoci v nemocnici v Humenném.
Nedojeli.
Smrt je předešla. Ztráta krve byla příliš veliká.
Do tří dnů byla hájenka prázdná, stejně jako náš nepoužitý přístřešek v lese. Jen my jsme neměli kam jít. Byt na četnické stanici v Koškovcích byl neobyvatelný, přeměněn na saunu pro sovětské vojáky. Při ohřevu vody byly spáleny nejdříve úly našich včeliček, které vykouřili Němci, aby mohli vykrást med, pak nábytek z obytných místností a nakonec i jejich podlahy a všechny vnitřní dveře. Zůstaly jen skříně z ložnice, do kterých sovětští vojáci věšely půlky zabitých krav a venkovní dveře s vyrabovaným zámkem a snad jediným pantem, na kterém bezútěšně visely.
Napadl první sníh. Ve sněhu se kolem hájenky objevily stopy nežádoucích nočních návštěvníků - vlků. Pomalu se blížily Vánoce a my odříznuti od světa jsme pořád trčeli na Krosné. Přísun potravin vázl, dokonce nám nezbývalo nic jiného, než krompáčem kopat brambory na políčku za hájenkou. Byly odporně sladké, ale s trochou mléka se přece jen daly jíst: "Kluci, hlad je, ten nejlepší kuchař!" Když nám to moc nepomáhalo, tak ještě dodala: "Slibuji vám, že až bude po válce a my se vrátíme domů, připravím vám ty nejchutnější brambory, jaké jste kdy jedli."
Možná jí ty brambory chutnaly stejně jako nám, a tak vlastně vyslovila jen své zbožné přání, které se jí nakonec přece jen vyplnilo.
Krosná
5. listopadu 2014 v 8:16 | Vladimír Znamenák
Zde jsem prožil v době od 30. srpna do 22. prosince 1944 značně dramatické chvíle svého života. Článek o tom někteří z vás četli a jsem rád, že se vám líbil.
Je mi líto, že jsem ho musel smazat. Slibuji, že v nejbližší době zveřejním další, pojednávající o mém životě v uvedé době a hájence. Vše z připravované knihy "Bosýma nohama".
Rok 2014
14. srpna 2014 v 18:52 | Vladimír Znamenák
|
Galerie


V tomto roce jsem namaloval několik obrazů. Jako ukázku uvádím tři: Zima kolem Čejče - únor, Východ slunce nad rybníkem - květen, Dřevěnice v Ratkové, SR - červenec
Práce z poslední doby





